• Iveta Laštovicová

LOLA

NA CESTĚ ZA POROZUMĚNÍM


Nová distribuční značka festivalu Mezipatra Queer Kino, která divákům českých kin od loňského roku rozšiřuje obzory a nabízí oceňované a divácky úspěšné současné filmy s LGBTQ tématikou (pro některé kontroverní francouzský film Zatoulaný, Matthias a Maxime od kanadského miláčka Xaviera Dolana, jenž je vždy zárukou kvality a gruzínské romantické zjevení s názvem Dokud se tančí), přichází letos v pořadí se čtvrtým filmem, který se tentokráte zaměřuje na transgender problematiku. Belgický snímek Lola (Lola vers la mer, 2019) režiséra Laurenta Micheliho láká na nevšední road movie plnou emocí, rodinného dramatu a hledání porozumění. 


S hlavní hrdinkou Lolou (debutující Mya Bollaers) se setkáváme v nelehké situaci. Právě jí zemřela matka a s otcem se neviděla několik let. Vyhodil ji totiž z domova kvůli tomu, že je trans, s čímž se nedokázal smířit. Osmnáctiletá Lola tak žije v nejmenovaném centru společně s ostatními, které potkal podobný osud. Má práci, přátele a vyhlídku na blížící se tranzici pohlaví, kterou může překazit jedině to, že Lola nesežene dostatek peněz na operaci. A právě finanční podporu (a i tu psychickou) jí slíbila zesnulá matka. Rodina a její opora je právě to, co Lole momentálně nejvíc chybí. Poslední rozloučení svede dva zcela odlišné světy otce a jeho dcery opět dohromady na společnou cestu, během které budou mít dostatek času pokusit se znovuobnovit zpřetrhané pouto. 

Mya Bollaers ve filmu Lola, foto: Queer Kino
Mya Bollaers ve filmu Lola, foto: Queer Kino

Film staví na výrazných hereckých výkonech ústřední dvojice. Mya Bollaers dominuje ve svých scénách a zdatně sekunduje zkušenému herci jakým je Benoît Magimel (který už zřejmě dospěl do rolí otců) se stejnou energií a nebojácností, která je vlastní postavě Loly. Není divu, že byla za tuto roli nominována na několik cen, včetně Césara. Podporuje ji v tom i vizuální pojetí filmu, které ladí k jejím růžovým vlasům a rozkvétající ženskosti. Stejně tak kamera, která jako by z ní nemohla spustit oči. 


Další pozitivem je odlišení od podobně tématicky zaměřených filmů. Příběh neřeší Lolino rozpolcení a hledání sebe sama. Lola je silná, naprosto svá ve své kůži. Negativní reakce ji nerozhodí, už si totiž prožila na svůj mladý věk dost a je zvyklá za sebe bojovat. Příběh se naopak zaměřuje na reakce rodiny, cestu k vzájemnému porozumění (nebo zavrhnutí). A co je obzvlášť zajímavé, ukazuje jak můžou obě strany vidět minulost ze zcela jiného úhlu a vyvolat tak fatální nedorozumění. Jedny z nejsilnějších scén jsou právě ty, kdy se otec a Lola navzájem konfrontují  s odlišnou verzí konkretních vzpomínek z Lolina dětství. A že podobných dramatických výměn během tohoto road tripu, kdy nemůžou ani jeden utéct před druhým, uvidíme hned několik. Nezbytností žánru jsou i zajímavé vedlejší postavy, které dvojice potkává např. v baru. 

Mya Bollaers a Benoît Magimel ve filmu Lola, foto: Queer Kino
Mya Bollaers a Benoît Magimel ve filmu Lola, foto: Queer Kino

Další zajímavým tématem, které ale bohužel film jen nakousne, aniž by ho dál rozvíjel, je nutnost vypořádání se trans osob s vlastní minulostí, kdy v rodinných albech místo sebe vidí v podstatě vetřelce, který jim ukradl jejich dřívější život a se kterým se už neztotožňuj, ale po kterém naopak často teskní jejich rodiče. Důraz na autentičnost filmu (podpořený obsazením trans herečky) narušují jen situace, kde se režisér snaží posunout děj a hlavně vývoj postav pomocí prvků magického realismu. Zvláště, když máme jako diváci pochopit myšlenkové rozpoložení postavy otce, což herec jako Benoît Magimel dokáže i bez podobných berliček.