DVA SVĚTY V JEDNOM KALÁBRIJSKÉM ÚDOLÍ
Příjezd vetřelců – mladých speleologů ze severní Itálie, toužících prozkoumat dosud neprobádaný jeskynní komplex – na stále rurální jihoitalský venkov tvoří podloží vybalancované filmové pukliny v režii Michelangela Frammartina. Čerstvá akvizice společnosti Aerofilms si z loňských Benátek odvezla Zvláštní ocenění poroty a představila se i v letošních karlovarských Horizontech.
Díra jako jeskyně – díra v zemi. Ale taky díra na zemi – zapadákov, ve kterém se, nikoli nepodobna zjevení, octne skupina vědců z italského severu, který se chlubí světu dosahováním závratných výšek na poli vyspělosti a prosperity. Na to poukazuje už do úvodu zakomponovaná televizní reportáž o Pirelli Tower, kterou vesničané žijící poblíž speleologické lokality sledují na malém náměstí, komunitně, skoro jako v kině. První náznak paralely, která se stane nejvýraznějším postupem celého snímku – vždyť naopak hlubiny jejich kraje přijedou jeskyňáři z Milána zkoumat.
Nicméně vzhledem k tomu i díra jako propast, nepřekonatelně se jevící vzdálenost, dělící dva světy, dvě sociální skupiny, dva odlišné životní přístupy a hodnoty. Na jedné straně místní stařík, pastevec žijící v přírodě, v souladu s přírodou… jako součást přírody. Na straně druhé mladí badatelé s přírodou zápolící, snažící se ji pochopit, vysvětlit, zmapovat. Frammartinovi a jeho týmu slouží ke cti, že tuto propast nezneužívají k vyhrocení. Naopak – oba nesourodé světy se o sebe jen párkrát s něžně humorným nádechem otřou. Jakmile se však výzkumníci spustí do temnot jeskynního komplexu, které jen velmi skromně zjizvují lampami svých helem, je se spojením amen. Jedna a ta samá díra v zemi se pro každého stává něčím úplně jiným.
A přece – Díra zapředává mezi oběma póly hustou síť podobností. Pečlivě vybírá takové drobné rekvizity, drobné situace, drobné dekonkretizované mumlanice, které jako by si přímo říkaly o vzájemné přirovnání. Tím dává zároveň vystoupnout i jejich zjevným odlišnostem. Třeba: obdobný bílý kužel baterkovitého světla, ale prosvěcující… oko vs. jeskynní chřtán. Nebo: srovnatelný konec, konec cest, ale jak moc srovnatelných cest? Oba zobrazované světy významově čerpají ze svého protějšku.
Ani jedna strana ovšem nepřevažuje tu druhou. Ani jedna není divákovi připuštěna přespříliš k tělu. Žádné dialogy, žádná jména, žádné podrobnosti. Zápletky jsou dramatizované jen tak, jak je nezbytně nutné. A tak i přesto, nebo možná právě proto, že staříka je často vidět v detailu, působí vrásčitá kresba jeho čela spíše jako ozvěna nákresů jeskynních tunelů. Všechny takové maličkosti dohromady vytváří ucelený film, který nesoudí, nestraní, nicméně neplyne ani zbůhdarma – právě naopak.
Comentarios